"Kapela pětatřicátého plzeňského pěšího pluku - FOLIGNO"

Z historie slavného 35.pěšího pluku a jeho kasáren

Kasárna v roce 1920

 35. pěší pluk je nejslavnější plzeňská vojenská jednotka. "Vytrváme, dokud nezvítězíme", takové bylo jeho legendární heslo. 

Pětatřicátníci, neboli příslušníci 35. pěšího regimentu tvoří nedílnou součást plzeňské kulturní a historické tradice. Pluk byl založen dekretem římského císaře a českého krále Leopolda I.(II.) ze dne 8.ledna 1683 v sedmihradské Sibini, kdy měl vévoda wurtenberský najmout pěší pluk o deseti setninách po 240 mužích. Během téměř tří set let své existence se zúčastnil 72 tažení a více než 60 bitev. Prvním bojem, který nová jednotka podstoupila, byla obrana Vídně před tureckým obléháním v roce 1683. Plzeňský regiment se také zůčastnil protitureckých tažení prince Evžena Savojského, dobytí Bělehradu (1688), bitva u Turína (1700), dobytí Neapole (1707), Petrovaraždín (1716, dnes Petrovaradin v Srbsku, bitva u Prahy a Kolína (1757), bitva u Drážďan (1813), bitva národů u Lipska (1813), bitva u Hradce Králové (1866) a jinde. Znovu bojoval ve válkách o Španělské dědictví, v Sedmileté válce a ve Slezských válkách s Prusy, pod velením maršála Dauna a známého generála Laudona se pluk podílel na rozdrcení pruského krále Bedřicha Velikého v bitvě u Hochkirku r.1758. V rámci tereziánských reforem, v roce 1769 obdržel pluk své řadové číslo 35 a v r.1771 mu byl oficiálně přidělen odvodní okrsek Plzeňský kraj a štábní stanice Plzeň, příslušníci pluku nosili rakově červené výložky a žluté knoflíky. Pochopitelně se zůčastnil i Napoleonských válek (1792-1815). V roce 1809 v bitvě u Aspren (dnes součást Vídně) se po řadě neúspěchů dokonce Rakušanům podařilo za účasti plzeňského pluku téměř zničit samotného Napoleona. Pronásledování zbytků nepřítele zabránily však těžké ztráty a únava. 35.regiment se aktivně podílel na krvavé bitvě u Solferina v Itálii (1859) a Prusko-rakouské války v létě 1866, kdy v samotné bitvě u Sadové statečně kryl ústup rakouské armády. První světová válka přinesla 35.pluku těžké ztráty v bojích na ruské i italské frontě. Tuto válku zahájil pluk bojem 28.srpna na řece San v Haliči, společně s jindřichohradeckým 75.pěším plukem patřil do sestavy 37.pěší brigády 19.plzeňské pěší divize. V bitvě u Zborova (2.7.1917) se dokonce střetl v bratrovražedném boji s Čs.střeleckou brigádou ruských legií (pluk byl zařazen stejně jak je uvedeno výše). Nejde o nijak nadnesený výraz autora příspěvku, podle dobových svědectví se na bojišti skutečně setkali bratři i jiní příbuzní z Plzeňska*. Většina ze zajatých příslušníků pluku pak vstoupila do čs.legií. Duálně očíslovaný 35.pěší pluk čs.legií Foligno pak vznikl 8.12.1918 v italské Padově, jeho velitel byl italský plk.Balbinot. Pro původní 35.pěší pluk válka skončila 30.10.1918 na italské frontě u obce Campomolonu. Obě součásti jak domácí, tak legionářská zajišťovaly po 28.10.1918 území nově vzniklého státu jak v pohraničních oblastech, tak na Slovensku a Těšínsku. K 1.1.1920 byly obě části výnosem MNO spojeny a vznikl 35.pěší pluk Foligno. Poslední bojové nasazení pluk zažil v září 1938 v rámci 2.plzeňské divize po všeobecné mobilizaci. Po osvobození v r.1945 byl 35.pěší pluk Foligno obnoven, ale v Klatovech. Pak byl přemístěn do Domažlic, kde ovšem bez čestného názvu a s jinými čísly přežívali jeho nástupci, např.v r.1950 byl zrušen čestný název pluku Foligno a propůjčen název nový Čs.bojovníků ve Španělsku (ačkoliv většina těchto bojovníků seděla v bolševických kriminálech), v r.1955 ztratil pluk i své tradiční číslo, byl přečíslován na 68.střelecký pluk a v r.1958 byl zreorganizován a nazván 12.motostřeleckým plukem Juraje Jánošíka. Od r.1970 nesl nový název Hronský, jako pluk zanikl útvar v r.1992. Ještě v r.1993 navázal na starou tradici 21.mechanizovaný prapor z Janovic nad Úhlavou, kdy obdržel rozkazem prezidenta čestný název Pětatřicátníci a na plzeňském náměstí převzal bojovou zástavu s vyobrazením velblouda. To však byla jen labutí píseň za dlouhou historií pluku, neboť uvedený útvar byl v r.2004 definitivně zrušen. A tak po slavném pluku zbyla jen známá Hašlerova píseň. Slavný pluk si dnes alespoň připomíná ve svém názvu Pětatřicátníci 35. (171.) rota plzeňských Aktivních záloh Armády České republiky.

*Gen.Ludvík Svoboda, sám účastník bitvy u Zborova, ve své knize Cestami života na str.404 uvádí tyto příběhy: Kuchař od naší roty...nechtěl zůstat vzadu a hnal se do útoku. V rakouských zákopech zajal svého syna. Jarda Záhořík se tu shledal se svým bratrem....jeden z vojáků se dal na útěk, volali na něho, ale on se nezastavil. Byl zabit, voják co střílel se šel na mrtvého podívat, byl to jeho syn. Jistý Ota z Plzně našel mezi zajatci svého bratra. Jiný z bojovníků se sklonil k raněnému rakouskému vojáku a poznal svého otce...atd.

 
    Kasárna pro 35.pěší pluk se začala stavět v r.1820. Do té doby vojsko kvartýrovalo v domech a jiných prostorách v majetku civilních osob, což plzeňské měšťany pochopitelně obtěžovalo a popouzelo. Proto dne 6.5.1820 plzeňská městská rada rozhodla o výstavbě moderních kasáren vlastním nákladem, aby se problému zbavila. Pozemek před tzv.Slepou, či Skvrňanskou bránou si osobně tentýž rok přijel prohlédnout sám císař František I. Stavba byla neprodleně zahájena a budova v empírovém stylu byla dokončena a předána eráru 5.10.1826. Práce provedla firma plzeňského stavitele Aloise Mattase a náklady na stavbu byly nemalé-173 tisíc zlatých. Opětovnou inspekcí poctil císař František I. kasárna 1.- 5.8.1833 a nešetřil chválou. Na další vizitaci mocnáře čekala kasárna až do 27.8.1885, kdy Plzeň navštívil císař František Josef I. u příležitosti velkého polního cvičení armády v okolí Plzně u Mirošova. Ke koloritu tehdejší doby patřilo troubení večerky, tzv. vojenské čepobití. Večerka se oznamovala v létě ve 22 hodin, v zimě o hodinu dříve. Trubači, nebo bubeníci, oznamovali večerku na rozích ulic v okolí kasáren, to proto, aby je slyšeli vojáci v hostincích, které měli v oblibě. Málokdo z řadových vojáků tehdy vlastnil hodinky. Později se troubilo jen uvnitř kasáren, naposledy ještě po r.1945. Po I.světové válce užívala objekt dále armáda, ale prapory pluku byly postupně i s velitelstvím přesunuty do Klatov a v Plzni zůstal nakonec pouze náhradní prapor. Hned 15.3.1939 obsadil kasárna Wehrmacht, aby je intenzívně využíval celou válku. Když vypuklo 5.5.1945 květnové povstání stačili ještě Němci palbou z oken kasáren zabít dva povstalecké bojovníky. Následující den američtí vojáci 16.obrněné divize po prudkých přestřelkách v ulicích města rychle zlikvidovali zbývající odpor a německé vojáky z kasáren odvedli do menšího komfortu zajateckého tábora, umístěného v místech dnešní Borské přehrady. Během transportu zajatců docházelo ze strany českého obyvatelstva k jejich napadání i pokusy o lynčování. Kasárna jen krátce využívala obnovená čs.armáda, ale pak zůstala opuštěná a od padesátých let postupně chátrala. Rozlehlá budova byla zbourána odstřelem dne 24.1.1969.

Nádvoří kasáren v roce 1910

Infanterie Regiment - vhodnější výraz než Lanzknecht Regiment je pro 35.pěší pluk Infanterie Regiment, tento výraz byl užíván i dobovou, výhradně německou, terminologií za Rakouska. Lanzeknecht Regiment by byl česky kopinický, nebo také pikenýrský. Kopiníci byli za třicetileté války druh vojska, vyzbrojený píkou, dlouhým čtyřmetrovým kopím, a tito chránili mušketýry před útokem jízdy. Některé útvary si název kopinický udrželi i po ztrátě významu jejich zbraně, třeba i v I.svět.válce, ale o plzeňském 35.pěším pluku lze výhradně hovořit jako o Infanterie Regimentu, i o jeho duálně očíslovaném pluku v Itálii. Po r.1920 byl pluk postupně přemisťován do Klatov (Klattau), nikoliv do Tachova (Tachau).

1969 - Odstřel kasáren 35. pěšího pluku. Mohutná empírová stavba z roku 1826 byla jednou z dominant centrální části Plzně. Musela ustoupit čtyřproudové komunikaci, která spojila střed města se sídlištěm na Severním předměstí. Pyrotechnici vyplnili deset tisíc otvorů 1650 kilogramy trhaviny. Přes 25000 krychlových metrů suti z kasáren bylo použito také při stavbě rondelu na Karlovarské třídě.